Černá věž

Na hrobech náboženstvím neposkvrněných duší
Kde zemi prorostly kořeny černého lesa
Ve zkřivených větvích, vítr tu zlověstně hučí
Na vyvýšené mýtině slepý kameník do kamene tesá.

Za svitu luny, tvrdá práce, bez emoce, žádná nálada
S pečlivostí kameny srovnává do magického symbolu
Otesává nerovnosti ať kámen ke kameni přesně zapadá
V tichém očekávání že stavba napříč času vydrží pospolu

Černé mraky a hustý déšť, hořící města a spálená zem
Stále nevěříc, že jeho snahu podpírá jen lež
Píseň smrti zní krajinou, nevybírá si, hraje všem
On ve jménu popraveného krále dál staví černou věž

Mrtvé je království, kroužící vrány, mlha nad mrtvými těly
Zkázu nepřináší vojáci v přilbách, ale sama zem čelí prokletí.
Pod povrchem však běsní duše předků, kterým naslouchat jsme měli.
A jejich hněv otřásá kameny, až se věž na kusy rozletí....

Předci znali odpovědi, proč se zlé sny lidem v této zemi zdají
Proč smysl nemá stavět na prokletých základech minulosti.
Proč z lesa nad koruny stromů trčí ruina se potomci ptají
Hluboko pod kořeny černého lesa se ukrývá slabina pevnosti.