Hromada

Sutiny po válce spadaných bomb ukazují na hnízdo přeživších, kdož, ve strach a bolesti utíkají se před násilím tam dovnitř, kde tma roztahuje své spáry.
Otevřeli jsme na chvíli Pandořinu skříňku a vítr zavál nás do planin, kde vlci krouží hledajíc anděla.
Ten anděl ze rtuti a železa mává křídly, aby si děti měly kde hrát a stavět pro ty své, které, nevědomky, nasávají nektar života a pijí z kalných číší až do dna.
Nebe je zde a my, ač nechceme, musíme jít. Spolu, šťastni a navždy. Není jediného, kdo by branou nemohl projít. Ale odvaha, ta lvu, jenž v bráně hlídá, dává žít.