Žalozpěv padlého vojáčka

Žalozpěv padlého vojáčka

------------------------------------

Na pole bitevní ulehla mrtvola,

vojáčka zabila bodáku rána.

Kdo Ti dá, vojáčku, květiny na hrob,

když schránka Tvé duše je ohlodána?

 

Čím byl on vinen, že dal mu ránu

hoch jiný, zhola bez viny?

Proč vklál mu do žeber chladnou čepel

uprostřed bitevní pustiny?

 

Vždyť je tak mladý a nenese vinu

a jistě byl dobrý kamarád.

Člověk jak člověk, snad vrah i jeho

by mimo boj, v míru, měl ho rád.

 

A dny běžely, tělo v kraji hnilo,

jako by kluk jen spal,

když mu jiný skrze bodák

vstupenku k věčnosti dal.

 

Ležel tam a chtěl by domů,

leč na to mu nohy uhnily,

chtěl tam mít se svou milou i děti,

leč tu zase jiní mu zprznili.

 

Teď válí se v poli a Slunce ho pálí,

Sem a tam z rozmaru pustí plyn.

Pro letní pařák si svlékl i kůži

a pózuje vranám jak manekýn.

 

I krysy ho našly a hodovaly,

to pro ně bylo posvícení!

To se tak krysy mají dobře, když

oběd jim dá král osvícený.

 

Letěly týdny i měsíce,

napadl sníh a byla mu zima.

Po svojí milé už netoužil.

Nehleděl ani za jinýma.

 

Pronikl do něj bajonet

a chladnou ocel v hruď mu dal,

jako když on dřív do své dívky

večer co večer pronikal.

 

Vzpomeň si na něj, holka milá,

až budeš čekat tu na psaní.

Vzpomeň si, jak se z krásného hocha

přes noc stal mužíček ve zbrani.

 

Ty zase, matko malého chlapce,

nedělej si s tím starost žádnou.

Vždyť on to naschvál neudělal,

když Tě tu bez syna nechal samou.

 

A Ty, hochu drahý, už se netrap,

vždyť není to přeci chybou Tvou,

že v poli jsi zůstal na věčná léta,

svou milou nechals´ tu samotnou.

 

To si jen páni u svých koryt

hlavy, kde mohli by hrábnout, lámou.

To potom jinoši, hoši i muži

od vládců mají cílovinu danou.

 

To pak jde Tvoje vůle stranou...

 

✟