Nezabíjejte anděla

Pod schody do nejvyšších pater,
škatule jenž nezývá se panelák,
krčí se klubko bílého dobra,
křídla zlámaná, ruce od jehel děravé.

Prosím, nezabíjejte anděla…

Za důvěru v něco jako lidi,
teď pláče v loužičce vlastní moči,
už vícekrát nespatří svého pána,
milovaného, jediného člověka.

Prosím, nezabíjejte anděla…

I z nebes v dávných dobách slétl,
pomáhat lidem, zlomeným láskám,
polibky, něžná slůvka, to byla jeho odměna,
teď jen pod schody ve vínovém opojení pláče.

Prosím, nezabíjejte anděla…

Jen tak sám, sedí, pláče, kleje,
pod schody do nebe, kde lásku hledá,
s kurvou pod jednou paží,
s jehlou v ruce druhé.

Prosím, nezabíjejte anděla…

Už nevzlétne, nikdy více,
už to vícekrát nezkusí,
jaké je to letět v dálkách,
teď jen žije…žije náš život…

Prosím…

už ho zabijte…