21.7. 2005

Šerem lesa v podvečer
šířilo se ticho.
Ticho tak posvátné,
až se mi zdálo
že takový svět ani není.
Jen mír tam byl
a pár ptáků v dálce zpívalo.
Chtěl jsem jen uskočit do stínů
stromů a keřů
a splynout se vzduchem-
cítit jen Boha,
nic jiného jsem nechtěl.

Nechtěl jsem být člověkem,
nechtěl jsem být zvířetem,
chtěl jsem být jen vzduch,
jen vůně,
jen zpěv ptáčků,
jen šedivý mrak letící po nebi
ve slabém vánku,
být tancem trávy na louce
a listů na stromech
když vítr zavane,
chtěl jsem jen cítit Boha,
to jediné jsem chtěl.

A přál jsem si ztělesnovat to ticho,
chtěl jsem být ten mír,
chtěl jsem být krása květiny,
chtěl jsem být chlad noci,
chtěl jsem být září měsíce,
chtěl jsem jen cítit Boha
a nic víc.

Ticho mne celého prostoupilo
a já byl sám uprostřed celého vesmíru,
však necítil jsem samotu,
cítil jsem sebe
a věděl jsem kdo jsem,
v té chvíli jsem chtěl být stínem v lese,
jen cítit Boha,
cítit Jej a nic víc.

Stál jsem tam
věřte jako v tranzu,
stromy se nade mnou
nežně skláněly,
šedé mraky mi pluly nad hlavou-
chtěl jsem se ponořit hluboko,
hluboko do Něj
co vše tu učinil
a já jsem jen pro Něj.

Vesmír byl okolo
a já stále sám,
jen bytí, to byl můj plán,
bytí nahoře, bytí dole,
bytí napravo, bytí nalevo
a já věděl jen,
že Boha chci cítit
a to je vše...