Nepoučitelná

Ach jo, už to dělám zase,
s náručí otevřenou proti falešné mase.
Stavim si vzdušné zámky, plané naděje,
Pak jeho slova, jak kýbl studené vody když na mě vyleje.

Již zas žiji v krásných snech,
sním s očima dokořán v jasných dnech.
Že slyšet jeho slova: "Miluju tě" smím,
maluji si lepší zítřky a jsem s ním.

Již zas žiji v jiném, růžovém světě,
zdá se že má blbost neraší, kvete.
Chtělo by se o zeď hlavou bít,
vždyť já už nechci jen ve snech žít.

Jak krásné a skutečné jsou ty vidiny jen natáhnout ruku a dotknout se, slzy štěstí do očí již derou se jenže...
ťot jen plátno jež rozplyne se.

Pak přijde jak se věci doopravdy mají, zklamání,
jó lidi jaké neuvěřitelné na tohle mám nadání.

A přesto....
Stále doufám.