Ze strachu nezapomeneme

Černí rytíři jak z pekla by byli,
v červených řekách si své tváře myli.
A v těch černých očích,jemž scházel lesk,
zrcadlil se krutý a hluboký stesk.

Jejich koně lesem běží,
až v dáli spatří devět věží.
Když zakrákala černá vrána,
zří,že před nimi se tyčí brána.

Za branami zámek zlatý,
však netušíc-toť kostel svatý.
A v místě kde dřív bůh náš vládl,
teď všechen život navždy padl.

Za branami čerň se vine,
a jako mlha se kadidlo line.
a tam kde mrtvý anděl stál,
nad jeho černými křídly věčný plamen plál.

Tak končí bůh,co jméno své nemá,
jak růže uschl,jak harfa je němá.
Jak rudý anděl jméno své ztratil,
tak duše rytířů navěky zatratil.

Jedno tělo za druhým mění se v prach,
kamenné srdce nemůže mít strach.
Jejich černé srdce zemře jako můza,
jejich temný osud spečetila hrůza.