Astrální pouť.

Já vzdálen jsem své hvězdě která v mléčné dráze bloudí,
můj život mi uniká mezi prsty a bůh mě za to soudí.
Má šťastná hvězda jak vzdálená mi je,
Na druhém konci vesmíru člověk osamocen žije.
Modrá zář minulých životů kol planet lehce plyne,
mé tělo se klátí a noha nohu mine.
Já omámen jsem tím divadlem tou spletí záře,
už poznávám ty lidi a jejich šťastné tváře.
Vesmír ten nekonečný tajuplný svět,
má duše by chtěla letět a nevrátit se zpět.
Osvobodit se, od všech pozemských nitek,
vnímat dar volnosti a vůni astrálních kytek.
Až náš prach vstřebá nekonečno černého vesmíru,
Zůstane po nás jen černě orámovaný kus papíru.
A také vzpomínky jež časem z mysli vstanou,
Budíš nám útěcha na naši duši zvanou.