doma

Barevnou loukou se cestička vine,
okolo ostrůvků kytiček vonných,
tam doma je mé skryté já,

uprostřed keřů ,
jen mírně vzhůru,
je místo kde již dnes nikdo nechodí..

a jako bych i já na něj zapomněl...

jakobych v ten den ,
jsem zastavil své kroky
od toho všeho spěchu

a zkrze to tajemné houští
prošel někam do nitra sebe...

tiše tam stojím...

pod symbolem ,který věští spásu,
a na ně visí On
jež vynesl na kříž i moje hříchy,
hříchy nás všech...

jak jsme malicherní pro naše křivdy,
jak je nám zatěžko se jen někdy mile usmát...

a přitom stačí někdy tak málo...

a tak tu stojím a mé rety šeptají
tichou modlitbu
do sepjatých dlaní...

at prosbu mou vyslyší i za druhé,
co nemají příliš času se zastavit..

a spolu se jednou u něho sejdem,
tam kde naše skrytá já
budou zase doma...