Mabon

Na podzim padají ze stromů listy,
my jenom vezmeme kotlík a svíce,
kdy tváře nám ztuhnou jak kamenné bysty,
které jen přisednou k oltáři a dýce.

Když poslední sbohem slunce nám dává,
my zažhneme svíce, dřevo i oheň,
a jako když přízračná postava z obzoru nám mává,
my jenom šeptáme své tiché "Sbohem."

My víme že prastarý panovník umírá,
zapadá za obzor jak rudé slunce,
na jaře pak zase poupata otvírá,
blínu, lípě i mladé jabloňce.

Sluneční paprsky mizí nám v dáli,
a rudě ozáří i kulaté dýně,
kdyby se nás však lesní duchové ptali,
oběti nosíme v mlíce a víně.

Listí a větvičky zažloutlých věnců
propleteny kouzlem noci i plody bezů,
přesvědčí mnohokrát mnoho bezvěrců,
kteří k nám zabloudí do hlubokých lesů.

Slova temných modliteb doznívají v dáli,
my víme, že jednou se zase shledáme,
a po stráních kde lehké vánky nám vály,
my nikdy odradit se nedáme.