Vyhnáni z ráje

Jednoho dne řekl had:
Evo, Evičko,
dej si jablíčko!
Nechci jablíčko, milý hade,
Bůh mě vidí prostě všude.
Řekl nám, nejezte z toho stromu,
jinak nebudete moci domů.
Avšak pak to jabko snědla,
potom ovšem hnedle zbledla.

Začala se strašně stydět,
bal na ní ten stud i vidět.
Aby v tom sama nebyla,
zavolala Adama.
Adámku, dej si jabko!
Nedám, Pánbůh kázal nejíst,
jinak sic nás potrestá.
Neboj Ádo, neboj nic,
sněz jabko, dám ti víc.
Dám ti víc než ten sám Bůh!

Jabko snědl,
potom zbledl.
Na jabku si pochutnali,
pak fíkový list hledali.
Začali se nazí vidět,
začali se strašně stydět.
Jabko ze stromu poznání pozřeli
a hned rozdíly mezi sebou viděli.

Když na to Bůh přišel,
z svého úkrytu vyšel.
Začal strašně lát
a Adam zas lhát.
Já nic nejed, to jen Eva,
já nic nechtěl, to je fakt.
A Eva celá orosená,
začala se hrozně smát.

Bůh se zlobil velice,
kázal dětem svým,
jděte pryč, už vás nechci,
opusttě Eden.
Zhřešili jste strašně moc
a to ještě není noc.
Zhřešili jste kvůli jabku
ze stromu poznání,
proto vás Bůh z ráje vyhání.

Prvotní hřích strašný,
postihl Evu a Adama.
Byli potrestání vyhnáním,
špatným zacházením.
Bůh jim kázal z Edenu,
zřel tu hroznou proměnu.

Adam s Evou styděli se,
za fíkový list shovali se.
Museli tak odejít
a v ráji byl potom klid.
A to konec děsný je,
pro toho, kdo lituje.
Hříchy páchá, nestydí se,
před Bohem jen předvádí se.

Je to věc tak ošemetná,
ať se nan ni nikdo neptá!
Ten, kdo hřeší, musí pykat,
dveře smutku odemykat.
Smutek v sobě navždy nosí,
Boha o slitování prosí.
Prosí ovšem marně
Bůh se k němu staví chladně.