Duše umírá

Po hladině tiše pluje duše osamělá,
prchajíc ze světa, jak odsouzený smích,
čeká smutně, čeká stále na anděla,
co z dlaní smývá krev…i vynucený hřích.

Je večer, tma věrně na hladinu sedá
a duše vzhlíží k nebi, plna pocitů
Jen občas vlnka z nudy duši zvedá,
kdopak ji spasí.. Sílou soucitu…?

Andělé, strážci nebeského kraje..
pročpak tu nejste? Trestem posedlí…?
Duše se za hřích svého těla kaje,
Co kdyby jste ji k nebi dovedli?

Ticho…a prázdno, nikde naděje,
jen úzkost a hněv a nic více,
kampak ta smutná duše dospěje,
když žila život nestoudnice?

Nebe ji nechce, snad byla až moc smělá,
Když doufala, že ji tam propustí.
A přesto k nebesům a k bohu vznést se chtěla
Kdo ji teď přijme? Kdo ji odpustí?

Oceán temný, jak srdce hříšníka,
co polapen je ve svém hoři,
svou náruč duši vlídně odmyká …
…a duše utápí se v slaném moři..