Změněný pohled

Obdivuji se dílu Stvořitele,
však neklaním se ti,
jak uctíváno bylo zlaté tele,
či tajemství lidské paměti.

Já objevila tvoje slova
a krásu lesí, luk a vod,
co září jako barva perleťová,
a jež neváží si lidský rod.

Dříve jsem jenom spala
a moje oči tížil těžký sen,
pak duše jak pochodeň vzplála
a přírodou sám Bůh byl unesen.

Proč vidím, co dřív bylo skryto,
proč nelekám se prozření,
proč uplynulého času mi není líto,
a neděsí mě více vědění?

Když z svíce zbývá už tak málo
a knot se noří do vyhasnutí,
tak strach se jak kolečko polámalo
a zavřít oči mě nic nenutí.