Síť nebes

Bílé nebe mi líbá dlaně
v oblakách čistých jak první sníh.
A přesto v bílé, jak v hříšném chrámě,
neskrytě doufám v slastný hřích.

Ta bílá klenba mě poutá v sobě,
drží mě ve své libé síti.
Já v nebi zavřená, jak v hrobě,
marně se snažím vyprostiti.

„Bože!“ „Ach, vládce zrádných výšin!“
„Propusť mě odsud - já hladovím…“
„Copak to, nevděčnice, slyším?
Mlč! Neb tvůj život zapovím…“

A slzy trpké kanou z nebe…
Jak ukojit hlad po hříchu?
Touhou mě srdce v hrudi zebe,
červ probouzí se ve břichu.

„Bože!“ „Já prosím, jako žena,
co nepoznala slovo „víra““
prosím tě, jsem bezcenného jména
však úzkost hrdlo tupě svírá.

A Bůh se zahleděn sám v sobě,
ponořil opět ke spaní.
Já schoulila se v bílé róbě
a proplakala svítání.

K ránu se v sítí nebes pusté
krčilo tělo bezvládné.
Jen zkuste hádat, lidé, zkuste,
jak Boží láska dopadne…