Chráněna v Andělských perutích

V sněhobílých křídlech,
v Andělských perutích,
já povím vám příběh,
když chráněna křídly bílými jako sníh,

běžela dívenka Ema,
zuby samá plomba.
naslouchátka na uších,
otravována hejnem muší,

běžela běžela,
okovy brejliček,
rozžhavených doběla...
běžela, už jenom kousíček...

Bežela a nevěděla
na cestu neviděla
neví nikdo ani ona
kam asi běžela dívka Ema.

Vypíná si naslouchátka,
běží, běží
tohle není žádná pohádka,
a dál nevím...

Vím jen že:

Skřípění brzd a výkřik,
Její, jen její výkřik.
Troubení auta a co to?
Tohle není motto-motto.

Cosi ji tlačilo
tlačilo na chodník
a tak ji chránilo
nemusíme plýtvat mramorem na pomník.

Ema ta spatřila,
sněhobílé perutě.
člověka a křídla...
A Ema začala věřit v tě.

V Anděla Strážného,
ve vlka sněžného,
ve svobodu, v mír a klid.
A nakonec, má od posměváčků klid.

Poselství této básně je, jak je dobré věřit v Anděla strážného a že nemáme kvůli posmívání a kvůli špatného svědomí spáchat sebevraždu o níž je tam lehce nadneseno. Protože po smrti se budeme cítit stejně jako před ní. Tak prosím nechte si vysvětlit poselství této básničky a nespáchejte to, z čeho máme všichni trochu strach. Ano, i vy machři i vy máte strach ze smrti!