Vyrovnání se svou temnou stranou

Vyrovnání se svou temnou stranou

Hluboko nořím se ve snách svých,
kde zuřivá bitva je v proudu.
Dívka se brání, ale nemá šanci
proti síle zlé, a já tou silou jsem.
Nocí se stává den,
nejčernější tma jsem já,
ale i ta dívka nevinná
nářek a děs vyhrává
jak lahodná hudba pro temnotu,
ale v hloubi hlásek nevinný,
světla pramínek,
to dítě pláče a touží po náruči,
která bez podmínek je.
Já toužím se vrátit do ní,
ale temnota vládne mi,
jak uragán je vítr, který strhává mě s sebou,
a já to dítě nevinné stínám mečem
zas a zas, abych umlčel ten nádherný hlas,
který mě volá, a já toužím jít za ním
a přitom silou nejčernější se jí bráním.
To rozpětí trhá mě na kusy,
jedna má část v nebeských výšinách
a druhá se pase na nevinných mršinách.
„Prosit zakázáno!“ já bez hlasu řvu,
jen slzy mé po kapkách stékájí
a v řeku nevinnou se vlévají
a přivádí mě k tobě
aspoň na kratičký okamžik,
pak propadám se zas
ve tmu i jas,
kde vlastně jsem,
kam směřuji,
v tvé SLOVO důvěřuji,
že pro každého je tvá krev
a tvé tělo,
ale co vše se se mnou za tu dobu dělo?
Já krev tvou prolévám
žízniv stále
jak na děsivém bále
stále dokola
a nemohu přijmout tvůj klíč,
i když toužím jít za tebou - pryč
a zas nechávám se vtáhnout
v ten kola běh.
Jak radostný a děsivý koloběh
a stále vplétám se do kola
a přitom toužím po úniku,
ale zatím nedokáži spočinout v tvém tichu,
které mi podává ruku svou,
můj život stále zůstává divokou hrou.