Dušička

Dušička malá, nesmělá,
choulí se v koutě kostela
a čeká ve své hříšnosti,
že tady se z ní vyprostí.

Dřevo barokní zpovědnice
slyšelo hříchů na tisíce
a duše nahá, bez krásy,
tolik by vstoupit přála si.

Řekni mi, Bože na kříži,
proč mě má vina netíží
a i když toužím po té Tvojí,
proč lásky hříšné nelituji

a vzdát se nechci krásných citů,
vábivých představ za úsvitu ...
Tak zpovídat se - nemá význam
- já nelituji to, co vyznám.

Vždycky jsem byla věrná, Pane,
teď za jiným mi srdce plane
a hoří tak, až se rozum brání ...
sama... sama se nezachráním.

Má duše malá, nesmělá,
dál sedí v koutě kostela
a pod obrazem Naší Paní
do misky žebrá
slitování...