V lese

Se srdcem těžkým, studeným
po lesní cestě kráčel jsem,
se srdcem bolavým, osamělým,
do kořenů stromů vrážel jsem.
Zdá se, že i ten les se mi mstí,
stejně jak lidi, k čertu s tím!

A slzy už mám na krajíčku.

Vzpomínky vedou do mládí,
po lese běhal jsem, do mlází,
a byl jsem Mauglí, Tarzan, a Lesů pán...
a byl jsem, a žil jsem...
Však teď jsem kmán,
jsem jen utahaný, unavený pán.

A slzy už mám na krajíčku.

Choulím se ke stromu, k jeho kořenům,
záda si rovnám o jeho kmen.
Tu zaslechl jsem bože můj,
šumění, píseň, Matku Zem?
Objímám stromu štíhlý kmen, a cítím,
ne, vím že jsem mu podoben.
I mne zrodila tato zem, a já jsem šťasten že tu jsem.

A slzy už mám na krajíčku.

Vtom srdce mé se rozpíná, strachy a chlad už nevnímá,
a všechno v sebe pojímá.
Slzy se derou do očí, a omývají tvář,
že mohl jsem spatřit na chvíli,
nádhernou Boží Tvář.