Znamení

Snažil ses mi to napsat na listí,
ale všechno to mlha zahltila.
Dávals´ mi to po kapkách nenávisti,
avšak já stále nic netušila.

Už nevěděl jsi, jak mi to říct máš,
já ty tvé šifry vůbec nechápala.
Ty se však nikdy, nikdy nevzdáš,
taks´ mě nechával, abych tápala.

Až pak, ucítila jsem to, intenzivně.
To bylo ono, co jsi říct chtěl.
Bylo mi tak zvláštně, podivně.
Tak moc jsi mi celý ty v hlavě zněl.

Ty šifry, ta tvá skrytá znamení
před očima mi zmateně běhala.
Normálního myšlení snad ani není,
sama se sebou jsem si povídala.

Byla to pravdivá znamení.
Ale my je nevidíme, nedíváme se kolem sebe.
My v uspěchaném světě zatčení,
že už ani neznáme barvu nebe.

Prej bílá!

Nejsem věřící. Ale tohle bylo od Boha.
Říkáte náhoda? Tolik? Nemyslím.
Stačí se jen dívat, sebe si poslechnout, přemýšlet,
však to těžká úloha.
A já už ji mám hotovou!

(Jenže je nekonečná).