Má víra

Nechtělo se mi věřit Písmu Svatému,
jeho slovům co už svět provází tisíce let,
ale jen život naučil udělat krůček k rozhodnutí moudrému,
a tak po nocích vzývám slova, vzývám temné myšlenky.

Můj kříž je černý jak temnota,
kapičky rudé krve dodávají chabé světlo,
a jméno vzývaného učím se znát nazpaměť,
jeho činy, svržení nebes z trůnu zlatého.

Sametová čerň obývá má mnohá srdce,
víru neztratil jsem ani jedinkrát,
protože nad vším tak temným v co věřím mnohokrát,
ve vzduchu, bez pomůcek visí bíle vejce.

Tam, místo žloutku jen malá postavička,
káže na své smyšlené hoře ze slov,
co nezadá si se slovy lidí,
o pýše, slabosti a touze věčně žít.

Jméno jejich je bůh,
jméno jejich je satan,
jméno jejich zní lidé…

A pak, až skořápka půlhodinkou ticha pukne,
na svět, na sametový černý kříž se navrátí,
slepota, co vše ve svých slovech umlčí,
slepota, kterou tak rád poslouchám…