Sen

Už jste se doslechli tu starou báchorku,
že šelma dlí věčně na pekelném pahorku?
Už jste se dostlechli tu dávnou báji,
že ani poctiví neskončí v ráji?
A už jste strávili, že svět je šílený,
alespoň mě to tak připadá chvílemi.
A i když jsem někdy slepá i hluchá,
dnes už vím to, že všechno má ducha.

Viděla jsem hada svíjet se pod nohama lidu.
Poznala jsem duše, co nedojdou klidu.
Též slyšela jsem nářek všech těch duší,
přesto, že oni sami jsou k výkřikům hluší.

Pak přišla jsem k jednomu starému stromu,
"Jak mám dnes věřit, když nevím komu?"

"Pohleď má dcero na hvězdné nebe,
Tak jako zvíře, nejvíc věř v sebe!"
"Jen poslyš má dcero ptačí serenády,
a nikdy se neotoč k blízkým svým zády."
"A nyní dcero má vdechni pach noci -
každý svůj život má ve vlastní moci."

Pak třískot bran zahrady co mysl má kreslí,
a vřískot vran, jenž chaos tam vnesly.
Onen křik nelidský trhal mi uši,
"Ne, nikdy neprodám temnotě duši!"
Řvala jsem z plného hrdla i plic,
a do bílých polštářů nořila líc.
Kam zmizel ten strom? A vrány a křik?
Tážu se v duchu a zírám na budík...