Kalvárie

Polibkem bratra byl zrazen,
ten na smrt vydal Ho.
Za 30 stříbrných byl chvíli blažen,
svého učitele zabil, zabil Ho.

On však přijal své utrpení,
kříž na záda naložil,
rozhodl se přinést vykoupení,
svůj život za lid položil.

První rána přišla po chvíli,
pod dřevem na zem upadl,
tělo jeho důtkami bili,
že prý Herodovu korunu ukradl.

Tu náhle zjevila se jeho máti,
plakala slzy z krve,
snažil se jí svůj úsměv dáti,
aby pamatovala si Ho, jako prve.

Hle, najednou se kdosi vynořil z davu,
to Šimona postihl úkol,
i tak se snažil uklidnit vřavu,
která byla všude vůkol.

Plena, která uchovala Jeho tvář,
Veronikou darovaná,
vydává stále velkou zář,
a není ani potrhaná.

Přišla však i druhá rána,
tvrdé dřevo těžkne na těle,
i hanili lidé svého Pána,
sypali na něj popele.

On je však silný,
káže ženám neplakat,
i přes rány je stále vilný,
nechce dál naříkat.

Do třetice všeho zlého,
pod křížem tělo padlo,
není to nic pěkného,
vidět jak Jeho tělo vadlo.

Nakonec svého šatu zbaven byl,
sloužil farizejům k smíchu,
i přesto v Otce stále věřil,
neztratil hrdost svou, ani pýchu.

Hřeby byly připraveny,
kladivo je zatlouká,
končetiny jsou na kříži upraveny,
je silný, bolestí nefňuká.

Pomalu jeho dech přestává,
tělo z kříže dolů padá,
co dál bylo se rychleji stává,
jeho život uvadá.

Máti Jeho tělo k lůnu přikládá,
pláče nad svým synem,
Jan k jejímu srdci hlavu pokládá,
není to hezkým kinem.

Spočinul nakonec v hrobu,
dlouho však nepobyl,
přidal se k Otci Bohu,
na nebesa vystoupil.