Můj svět

Jak je to, že se Tvář Tvá
zrcadlí v kapce rosy na louce z rána,
ve slunečních paprscích
prozařujícím stinné lesní údolí
a na hřebenech zelených ozářených kopců
pod modrou oblohou?
Můj život pochází z Tebe,
stejně tak můj cit i naděje,
má touha po lásce,
ať si přeji jen to, co Ty si přeješ.

U kapličky v letním podvečeru
když lehce vánek tančí v korunách stromů,
je nejkrásněji na světě.
Nebe je tam modré,
slunce se směje
a pod námi svět rozprostřený
kde rozdílní lidé ve svých snech a nadějích žijí,
pole, louky, lesy
a sloupy elektrického vedení
a pak i klidná hladina rybníka,
na níž tančí jiskřičky když slunce zapadá mezi stromy
na břehu.

Maleč ukrytá v údolí
pod Železnými horami,
louky plné pampelišek a kopretin,
potůčky pro mne vždy čisté,
jediné místo které znám
kde celý svět se zrcadlí.
Každá tvář, každý lísteček zelený,
každé místo tady, každý strom,
Ježíš na kříži v kapličce
i Buddha na mém stole v pokojíku,
Alláh ukrytý v lesním chrámu,
zázrak oduševnělého uplakaného srdce
a jedna slza stékající po kůře srdce
průzračně čistá jako křišťál
odrážející slunce.

Mešita mého srdce,
minaret mých úst,
Bohu sloužit s láskou a vděčností.
Být Jeho vybraným nástrojem.
To je mé tajemství.
A na lukách a cestách lesních,
nebo v údolí, kde tečou potoky mezi kapradím,
či na stráni tiché přeji si
potkat tu jedinou od Boha
která pohladí můj svět,
zahřeje noci v obětí
a povznese kamsi, kam poletíme spolu
a Ty budeš s námi
na každém kroku.
Bez Tebe je život prázdný.

Ať se Tvá Vůle stane mým přáním jediným,
a Tvá Tvář mou Kaabou, mým cílem pravým.
Ať je mé srdce pro Tebe vždy zahradou vykvetlou a živou.
A ať má duše nikdy se nevzdálí od Tebe, Svého Zdroje.
Opouštím staré, abych mohl potkat nové,
ale nic z toho, co nechávám za sebou
nikdy nevymizí z mého srdce a bude tam žít na věky.
Viděl jsem malého zajíčka,
taky veverku se sladkýma očkama
i hebkým kožíškem,
a chtěl jsem je objímat a mazlit.
Jsem z nich, malých a nevinných
spíše snad než z lidí.
Ale mám rád lidi, vždyť Bůh, můj Pán
k nim chová lásku nevýslovnou.

Peříčko se vznáší unášeno větrem,
i semínka pampelišek,
lidé přicházejí a odcházejí,
rodí se i stárnou k nepoznání,
a nebe je stále totéž
i voděnka chutná stejně
a stromy plodí a na podzim svou krásu odkládají
aby uvolnily prostor novému životu.
Některé duše se vznáší jako orlové
a některé se plazí po zemi jako želvy.
A já jsem létal vždy a dnes večer opět poletím....