Apokaliptická

Zmatek se šíří ve světě celém
a chudoba, žízeň i hlad,
Tu náhle mužík, v hávu z lží skvělém,
jenž jako by z nebe jim spadl,
nabízí snadné řešení,
jenž zastaví lidské trpění,
politice on čelí vzdor,
zažene žízeň i hladomor.

Nazývají ho hrdinou,
s tváří až dětskou, nevinou,
čelí on světu ukrutnému,
však v duchu slouží prohnilému.
Ač dobré jeho úmysly se zdají být,
chce jenom jedno – všechny zahubit,
na věky zbavit je božské víry,
topit je v jezerech plných síry.

Ukázat jim jak hloupí jsou,
a pro hloupost lidé vždycky zahynou,
až bude v rukách svírat celou zem,
dojde jim brzy, s úděsem,
sebevíc zdál se dobrým býti,
zdařilo se mu je uvězniti,
v sítích medových slibů a skutků,
a nyní jsou v pasti trpké vskutku.

A v den, v nějž nikdo zradu nečekal,
náhle se každý člověk polekal.
Neb vyhořely do zákládů
domy tří lidských proroků,
dům proroka, jenž sám chystal zradu,
dům proroka, jenž se zbavil otroků,
a dům proroka, jenž ve své pýše,
držel se falešného kříže.

Nebesa zahořela ohněm pekelným,
a osvítila pravého nepřítele,
pochopili, že ďáblem vražedným
jest nyní ten jehož měli za spasitele.

Nikdo neví komu má věřit,
zrádcem může být rázem každý,
nedá se nikomu tajemství svěřit,
jsou v pasti lidé chyceni navždy,
v sítích vlastní nesoudržnosti,
zmizely všechny jejich ctnosti,
i vedle zvířat se pořád zdají,
bytosmi jenž mysl postrádají.

Vládce ukázal jim pravou tvář,
že na hlavě nemá žádnou svatozář,
místo toho dva velké rohy,
a na kolena srazit chce všechny bohy,
že před ním každý chrám se bude chvět,
až za krátkou dobu ovládne svět,
a poté předním na kolena padne
každý, a duše nyní jsou bezradné.

Krev pít bude jako víno ze své číše,
jak rozrůstat bude se jeho říše,
mor padne na lidí pokolení,
křesťané, bezvěrci, vše v utrpení,
kroutit se budou pod vládou meče,
a mor jeho šířit se jak požál lesem,
proroci z poslední života křeče,
křičet budou jméno jeho s děsem.

Antikrist je zde...