Nezaujatí

Co bylo před ní a co bylo za ní,
jen milování, jen zdání milování,
cestování, zastávky a návraty,
srdcem jsme milováni, bohatí.

Tak málo času, co stihnout dříve,
jsme dívky prosluněné i zimomřivé,
a to je naše poslání, náš osud,
příjmout lístek loterie, číslo losu.

Bosé i obuté, slyšící, hluché, tiché i němé,
buďto nás spojí Bůh, nebo se rozejdeme,
jdeme, co tížilo, se lehčí zdá a krokům jeví,
srdce tuší, láska ví, rozum nerozumí, neví.

Ne, není odpověď, pravdivě přistupuji k tobě,
bráním se útoku zla, bráním se vlastní zlobě,
proběhl jsi se kusem mého bolu, kusem mého života,
zastihl jsi bohaté stoly, zastihla tě i prázdnota.

Jsi a budeš tlukotem zvonu, cinkotem rolniček,
a za tebe se modlí sv. František, sv. Toníček,
protože ví, že jsi to Ty, kdo nezradil jejich ideji,
i přes obtížnost cesty, přes tíhu trestních galejí.

Tobě, můj milý, tobě píšu toto psaní,
to, co nás raní, urychluje naše zrání,
někdy upadáme pod křížem vlastní pýchy,
pláčeme nad sebou, pohlceni vzdychy.

Věřím, že jednou se potkáme a spojíme,
životem jdeme sami, neustále se míjíme,
smrt nás však sloučí do jednoho těla,
to je to, co si přeji, co bych chtěla.

Jednou budeš celý, jednou budu celá,
ty jsi to věděl, jen já tápala a nevěděla,
na ruce prsten plný kouzel otočí Arabela,
strhne se opona, objetí upřímná a vřelá.