Věděla jsem kdysi

Věděla jsem kdysi
že hluboko hluboko pode vším
není nic než radost
Tráva z ní rostla
Sníh na zimu padal a na jaro tál
Hvězdy hořely jejím ohněm
Krvinky v řečišti mé krve
tančily její tanec

Být na dně
na dně sil na dně nadějí na dně víry
v přežití příštího dne
tehdy znamenalo jen
prostě se sehnout a napít
z toho temného pramene
ze dna jezera radosti z holého bytí

Něco se ale stalo
Nevím co ale stalo se
Dno už není dnem
A jezero není jezerem
Namísto pramene
nacházím jen prázdno
beze dna

Neschovám se před ním
ve slovech v rituálech ani v tónech
Čím víc v něm hledám úkryt
tím víc se rozevírá
A tráva krvinky i hvězdy
nejsou než samy prázdnem

Co jsem věděla
už nevím
Co jsem uměla
už neumím

A přece je to stále tentýž prostor
Ta stejná nekonečná širá obloha nade mnou
Ta stejná nekonečná širá obloha ve mně
Která jen pozbyla barvu
Protože nikdy žádnou neměla
Protože ji měla jen ve mně?

Zavřu oči
Otevřu oči
Nadechnu se
Zmlknu
Vkročím do ní
Přijmu ji
A nechám se jí přijmout
Jako kdyby o tom vůbec byla řeč

Neboť koneckonců
i radost
i prázdnota
je jen jméno