Modlitba Alkoholikova...

Zatracená současnost,
zbytečné promarněné roky,
marnost nad marnost
díky nimž lihové patoky
naplňují krevní řečiště
a vlévají se do oceánů,
alkohol je naše útočiště,
když život ztratil elánu.

Elán, jen křeče mládí,
jenž k iracionalitě svádí,
radovat se z drobností,
když místo toho lítostí
by srdce se plnit mělo
a ztrácet se do ztracena,
oplatka jako Boží tělo,
na kusy je dávno rozdrcena.

Útočiště v ethanolu,
když v nikdy nekončícím bolu
člověk se kroutí jak had
a snaží se najít nějaký klad
utrpení, které ho svírá,
v srdci je prázdno, v hlavě díra
víno teče jako Boží krev,
a heavy metal je Ježíšův řev.

Oči jak božská luna
na hlavě trnová koruna,
toť pálenka, zázračná práce,
v mozku budí halucinace,
fata morgána, optický klam,
humor, zábavná nálada,
Ježíš na kříži tuhne sám,
dobře promyšlená zrada.

Ach alkohole, náš velký pane,
ty jsi náš vládce, ty jsi náš bůh,
s tebou dokážeme věci nevídané,
Hospodin tvoří duhu, ty tisíce duh,
v jedné tvé sklence, skryta je síla,
s kterou jde zničit cokoli,
která i Boha by zotročila,
co ukryješ Ty, to už nebolí.

Ty jsi nás oddal svým vlastním hrám,
my tobě vládnem, ty vládneš nám!

(PS: Kdo uhádne, co ta metafora znamená?)