Ona

Ta dáma, co přichází vždy až poslední,
a přesto celá scéna patří jen jí.
Ta paní, co přichází vždy až naposled,
a přesto se jí klaní celičký svět.

Malá, snad nechtěná, nejtišší to host,
však její postava skloněná budí všechnu pozornost.
Všechen pohled lepí se k jejímu křehkému tělu,
ale její oči přejisté jsou neznámého směru.

V její přítomnosti chvěje mám a to ještě ani netuše,
že jediným pohledem hledí nám přímo až do duše.
S tichou otázkou zkoumáme nástroj po jejím boku,
co je to teprve poznáme, až nedojdeme kroku.

Chladná ocel, sem tam zub, však jinak péče čilá,
krásná rudá przní rub, on pomocníkem díla.
Poznání praští nás do očí a v křiku beze jmen,
svět se s námi zatočí, kdo z nás je vyvolen?

A ona je jak z kamene, čeká na to slovo,
čeká až osud se přižene a pošeptá jí koho.