O duze
O duze
svoje ruce spojí,
svítáš jednou,
svítáš podobojí.
A tam kde zbavíš
i prudký liják mraků,
opláchneš Zemi
od strachu z draků.
Kde mojí modrou kůži
dusnou dekou hřeješ,
tam se i přes déšť,
skrze Syna směješ.
když svoje srdce hledám
dál v hrnci na dně duhy...
jsem nebetyčný atlet,
co vyhrát chtěl by druhý.
Komentáře (10)
Komentujících (7)
Doporučit
Tisk
Pokud by se našel někdo, koho tápat nebaví, ráda vysvětlím ;-).
A moc děkuju.
20.04.2011 14:38:00 | ZUMKA
Silné téma, parádní obraz o svítání "podobojí".
Poslední verš si myslím, že chápu,
ale našel by se někdo, kdo by řekl - tápu
20.04.2011 14:14:00 | René Vulkán
Příjemné duhové pohlazení :) ... už se těším na další!
A ať se Ti tu líbí!
19.04.2011 11:31:00 | Jiparo
Eh, co na to říct...Děkuju je málo, ale lepší slovo neznám. Taže... DĚKUJU!
19.04.2011 11:23:00 | ZUMKA
I já se připojuji k uvítacímu výboru modrotepců.
Velmi dobrý začátek.Ať ti to píše.:-)
19.04.2011 10:41:00 | Marcone
Taky tě vítám, kéž by nás všechny ta duha všech barev vedla k soudržnosti.
19.04.2011 10:02:00 | carodejka
Děkuju za milé uvítání. V modru je krásně, jen... čím víc se jím probírám, tím nepatřičněji se tu cítím se svými obláčky. Ale i tak, díky.
19.04.2011 09:41:00 | ZUMKA