Dům vlků

Existuje místo,
jež bývalo symbolem pravdy.
Palác světla,
křížem spojen s nebem,
býval lodí v poklidném přístavu
a jeho vchod,
zdoben ornamenty světa,
jakoby portálem do jiného vesmíru.
Svatyně ticha,
ráj poutníků,
v aleji oken tisíce barev
vidina naděje.

Snad vnější vzhled dómu padlých andělů
přilákal studenta blíž.

Obehnána hradbami,
stojí dnes bývalá sláva
a hroby lemují krvavé stěny katedrály.

Chlapec nedbá,
míjí hrobky beze jména
a překračuje práh zničeného Elysia.

Uvnitř vše na pohled vznešené,
nečisté síly v kostře ztraceného půvabu.
Vzduch čpí pachem monster,
démonů noci z temných dob.
Spoutáni v podsvětí denním světlem,
čekají.

A ve středu toho zmatku
tyčí se do výšepískovcová socha.
Žena s křídly,
nádherná ve svitu lucerny.
V ruce kopí,
vítězně vztyčenou hlavu.
Na krku řetízek s železným motýlkem.

A u jejích nohou,
leží poražen sám ďábel.
Při pohledu na něj studenta zamrazí,
a náhle je šero,
dlažba zebe,
i ledový vítr započal vát.



Takto zde stojí, anděl a antikrist,
řetězem na zápěstí spoutáni
navždy,
jako svár ctnosti s neřestí,
sudba, sebeobětování,
kontrast dobra a zla
a proroctví časů, které mají přijít.

Mladík je náhle znaven.
Opřen o stěnu, oči zavřeny,
odchází do snových zemí,
daleko od břehů reality.