4 jezdci apokalypsy

Stigmaty věčnosti má mysl je raněná,
v horečných představách denně se utápí.
Za okny louka, deštěm černým zkrápěná,
na křídlech kobylek do tmy mne polapí.
Tak konec přichází, bolest a mučení,
s procesím bez kříže, svým davem upírů.
Na čele pentagram, osudné znamení,
hladový vlkodlak, jediný v tomhle vesmíru.

Tam venku v ulicích, hudba teď vyhrává
a zvuky metalu do punku mění se.
Za kopci mýtina, zde žena hříchu tělo oddává,
obcuje s ďáblem, ubohá, krásná čarodějnice.
Antikrist s úsměvem k nám na zem přispěchal,
posilněn hněvem, své čtyři jezdce po boku.
Poselství biblické, jež rád by zde zanechal,
poslední sbohem, ve věštbě z karet, tarotu.

Pod mraky sivými, ve stínů hrdých jabloní,
tvář svou smutnou anděl smrti ukrývá.
Čekat on bude, však i nás koně jezdců dohoní,
na místě, kde tlukot křídel ptáků tiše doznívá.
Pod tryskem kopyt, těchhle jezdců pekelných,
změní se krutě konečná tvář světa.
Testament ze slz, v tvých očích zřetelných,
v hloubkách mého srdce už jen jediná je věta.

Polibek poslední, vždyť už odcházím,
naposled do tvého lože těžce ulehám.
Kdybys tak věděla, co já dávno vím,
proč na polibek tvůj nyní tak naléhám.
Polibek poslední, bezpočet dotyků,
toliko málo dnes v noci bych si přál.
Kdybys tak věděla o budoucím zániku,
vzpomněla na toho, kdo srdce své ti dal.

Pak ráno slibuji, pravdu ti prozradím,
proč bratr bratra nyní nožem do zad bodá.
Vlasy ti pohladím a bez příkras vypovím,
odkud se v lidech zas bere ta zloba.
Zeptáš se na jména jezdců, víš dobře, že je znám,
odpověď však mrazí v zádech, jako vítr z hor.
Za rozbřesku, moje milá, jen tobě pošeptám:
„Válka, Smrt, Hlad a Mor…“