Padlý anděl

Zas tu byl soumrak – svítání noci,
červánky na nebi tu noc měly velký bál.
V odlesku tajemství vyšších mocí,
se smečkou vlků, tam hvězdný vítr vál.

Ve jménu téhle noci kacířské,
ve jménu zavrhnutého skřeta.
Vyšel jsem ven, mysli rovněž nečisté,
vyrazil jsem si do nečistého města.

Kráčel jsem potajmu, tiše dál ulicí,
s chrličem na věži tajným byl spiklencem.
Své věčné touhy, zoufalství plodící,
byl jsem v rukou smrti jasným ztracencem.

V ulicích vzduch zdál se býti cítit krví,
parfémem z neznáma, zdobícím temnotu.
Nevěstku líbal jsem, tam v křoví z trní,
při velkých deštných kapek klapotu.

Pod tíhou viny, chtíčem zaslepen,
odpustku hledal jsem v kostelních branách.
Nevděčný pijan, zlou krví opojen,
s pocity kopí, v Kristových ranách.

Tam, v chladu kostelním, seděla postava,
křídla svá bělostná, semknuta za zády.
Je padlým andělem, na zemi zůstává,
vyhnaným z Ráje, pro svoje vnady.

Ve světle svící, já v šeru halený,
přede mnou stála tu překrásná žena.
Ve tváři úsměv, jak štětcem vnesený,
kadeře plavé, přes líce, ramena.

Jen pohled jediný, slzu svou setřela
a rukou něžnou hladila mou tvář.
Pro chvíle vášnivé vyhnancům prostřela,
v teple její kůže je snová horká pláž.

Milovala se semnou až do svítání,
do ucha s něhou šeptala, prý jen sním.
Tam v šepotu tmy, sem tam zasténání,
křídlem svým bílým, do stínů skryla klín.

A od těch časů, ihned po klekání,
večerem oblékám kabát, přes den spím.
Pod rouškou noci, v hříchu, bez potrestání,
anděla svého hledat tajně vyrážím.