SAMAŘSKÁ ŽENA

Jdu zase pro vodu, je to jak za trest
Musím sem pokaždé, když žízním
V Sichar, kde bylím není dobrý pramen
Tak chodíme sem všichni a nabíráme vodu do nádob
Tu studnu vykopal tu otec Jákob
Bereme z jeho vody a přikázání Jákobova Boha ctíme..
Ach ctíme..., kde k tomu člověk může najít sílu
A já? V Sichar mne každý zná, i v jeho okolí
Prý bohem mým jsou muži
Ten co ho mám teď doma,
Ten, co mně dneska poslal pro vodu
Snad je ten pravý, ale čas to změní... znám to
Jen doufám, že tu nikdo není
A přece - u studnice někdo sedí...
A je to Žid... kam asi jde? a odkud přichází?
Přišel si nabrat vody? přišel svlažit ústa?
Kdo to jen je? Ten pohled laskavý jako bych znala...
Ne nepůjdu tam otočím se a příjdu později
Příjdu až odejde... ale, vždyť ho přece neznám
On nemůže znát mně, ani mou minulost
Proč na ni vlastně myslím...
Dívá se na mně z dálky teď nesmím odejít
Určitě je to Žid, už jenom podle roucha...
i rysy jeho původ prozradí
Něco mně táhne blíž a blíže k tomu muži
Ach ano, to jsem celá já...
Zas srdce moje převrácené touží po lásce
A duše prahne po souznění
Jako bych se snad vznášela, najednou stojím u studnice
A slyším jak říká:
„Dej mi napít.“
Co se to děje? On na mně promluvil
a žádá po mně vodu
„Člověče vždyť jsi Žid,
jak můžeš žádat nápoje od ženy Samaritánky?“
Srdce se ve mně pohnulo a
s touhou po něm, s radostí chci spustit vědro, nabrat pro něj vody
Najednou odpoví, přišlo to jako plamen:
„Kdybys znala ten Boží dar a kdo je ten, který ti říká „dej mi vody napít“
Prosila bys ty jeho a dal by ti vodu živou.“
Srdce se ve mně zachvělo a duše ta začla dýchat
Ta slova pronikla mé nitro jako meč
Má živou vodu! On má po čem toužím... jak ale dojít k prameni?
„Ó Pane vždyť nemáš čím bys čerpal a studna je tu hrozně hluboká...“
On jenom mlčí
Přítomnost jeho proniká skrz na skrz všechny moje touhy
Ví o mně všechno, to v tuhle chvíli vím
Už nemohu dál čekat, prostě se zeptám...
„Odkud tedy máš tu živou vodu?“
Dívá se na mne pohledem plným lásky, radosti, pokoje
a světla které neznám
a zase jenom mlčí...
Ta síla toho světla září v mé duši plné vin
Co se to dějě? Vždyť On do mně vidí!
Tak rychle sklopím hlavu pohybem letmým roucho nadlehčím...
Co mi to vlastně řekl? Co mi to nabízel...?
Chtěl po mně vodu... kdo to vlastně je?
Tu studnu vykopal tu přece Jákob jestli je Žid, tak tím ho dostanu...
„Ty jsi snad větší než náš otec Jákob, který nám tuhle studnu dal
a sám z ní pil...“ pozvedám oči, vydím Jeho a dodám:
...“i jeho synové“ dívám se na Něj a náhle vidím sebe, jen tiše šeptnu
a jeho dobytek?
Nejsem víc než ten dobytek...
Skrze svá slova vidím tu sama sebe
To cizoložství, smylstvo, nečistotu
a všechen hřích který mně denně dusí
Ach Bože odkud toho člověka jen znám!!!
Došla mi řeč a pak konečně promluvil:
„Každý, kdo pije tuto vodu, ten bude znovu žíznit
Kdo by se však napil té vody, kterou mu dám já,
Nebude žíznit na věky, ale ta voda, kterou mu dám,
se v něm stane pramenem vody tryskající k věčnému životu.“
Ta láska pramenící z Něho mně prostě přemohla.
Řekla jsem si Mu a on mi tu vodu dal...
Pověděla jsem mu to na sebe prostě všechno
Svlékla jsem před ním celou minulost
Zaplavila mně radost, pokoj a mé srdce naplnila Láska
Tak zeptala jsem se jak mám teď oslavovat Boha..
Teď, když dostala jsem nový život
Patřím teď k Hospodinovu domu
Já cítím, že mně přijal
a zaslíbení prorocká si beru pro sebe
Mám srdce plné radosti a toužím chválit Boha
Řekl mi tajemství a já mu v mžiku rozumím
Řekl mi: Bůh je Duch a ti kdo ho uctívají, ho musí uctívat v duchu a v pravdě
V duchu a v pravdě, tohle mi doopravdy řek...
Pak přišli Jeho učedníci
stihnul mi ale říct, že ON je ten Mesiáš...