Pohyb realizace idejí z energií přejímaných.

Člověk stojící uprostřed místnosti co zpívá si mantru,
vnímá z energie, jíž uvolňuje, svět za tímto světem.
Zdyž zpěvem energii víří a oči zavírá... Zpívá mantru.
Za zavřenýma očima jiný svět se otvírá, z místnosti se ocitl na louce plné květem.

Tam bytosti k němu hovoří a on hovořící k bytostem,
splývající v energii jednu, mimo toku energií se zlem.

V kraji příjemném plném lásky, radosti a pokladů překrásných,
ocitá se jako kámen, co staví věž z nesmrtelnosti duše.
Vnímá vibrace té energie, je v přítomnosti vzácných.
To Pegas se snáší z nebe, a po louce z květů k němu kluše.

Pegas nádherným světlem oslňuje prostředí výskytu poutníka,
radostnou zprávu o věčnosti duše, do duše jeho mu poskytá.

Věž z nesmrtelnosti, co tyčí se nad krásnou krajinou.
On sám učinil se v každém kousku částí této nesmrtelnosti.
Když doznívá zvuk mantry, co rozléhal se i tvořil, viděl divku spanilou.
Tak z meditace mantry zpěvu... Stojí uprostřed místnosti.

Uklidněn i posílen v prostoru pustém stojí,
za zavřenýma očima je tou věží, co na věčnost v nitru jeho stojí.

Vnímá dál v tom svém rozpoložení meditačním,
že krajinu jež navštívil hledat jít chce.
Takto pocit utváří cestu kudy kráčím,
kroky s vědomím o Tvůrci zajišťují pohyb v lásce.

Kamkoliv se vydám, jen Jedinného poznávám,
všem těm formám emanací lásku ze srdce rozdávám.

Copak v uvědomění mu ta dívka spanilá přináší do života?
Copak jí chce vlastně říci, když se vydal hledat duši její?
Chce ať pomůže mu pokračovat v rozvoji jeho stromu života,
chce učinit z ní svojí milovanou paní, když tak bude i přání její.

A ta paní na něj čeká i z jeho rozhodnutí, o němž sama zatím sní.
Sám nalézá se již v duši její i ona v jeho duši... To Bůh ho vede k ní.

A tak při cestě své duše hledání nachází svůj poklad v ženě,
přesně tak jak v meditaci a zpěvu mantry dostal obraz o její jsoucnosti.
Vidí poprvé sebe samé a přesto k sobě cítí, že jsou s láskou spolu věčně.
Krok tam i tady zbrojí další cestu... To láskou jím je k radosti.

Ona dává oporu muži svému a on do světa poznání hledat jde,
bohatost duše krásné... To všechno vzniká z jejich ideje.

Když tedy našel dívku z pocitů, jež i věž věčnosti utvořily,
s ženou právě nalezenou k bytí tomu, on ji fyzikálně opouští.
A slzičky radosti i lásky řasy obou jim smočily,
věrnost Bohu i oddanost svou si na své cestě připouští.

A žena čeká dále na milého svého poutníka, jež kráčí někde po světě a bohatost duše hledá,
k nebi oči zvedá a v nitru svém modlidbu svou Bohu předá.

Když ulehá ten poutník na cestě své k odpočinku ve svém spánku,
cestuje mnoha prostory svou duší a s láskou svou se setkává.
Co sny zdají se mu, je pohled na nebe jeho ženy, a ta sundala mu oprátku.
Oprátku co nasadil mu člověk jiný, pod hvězdným nebem, když zabít se jej vydává.

A smrt není a nebude pro ty, jež v nitru svém především si žijí.
To Bůh modlitbu jeho paní vyslyšel, a vrah se zmítá v klubku jedovatých zmijí.

Tak zachráněn je vždy ten poutník Bohem i ženou jeho... Přáteli taktéže.
když obracejí duše své k Pánu všeho a do činů lásku prosazují.
Jen tak ubrání se všechno tomu ďáblu a výplodu té jeho manéže,
to Bůh jež nad vším stojí si chrání poklady v lidech jež mu lásku i činy svými prokazují.

A tak věčnost dostala svou podobu za světem tohoto světa známého,
z cesty dlouhé navrácí se, aby ze semíka stromu vzniklo další nové Bohu oddaností věrné semeno.