Dantův hřích: Lež

Plout na várce,
za zády stál nám Cháron,
prokletých žal, mé srdce sužoval,
svět ztrácel se mi v dálce,
a pod námi Acherón.

Mluva jest lidský dar,
však i zbraň jak satan křivá,
střež se prázdných frází a lži, jenž mrazí,
i kacíř zná ten lživý zmar,
jediná pravdu v ledu jest ti zimovřivá.

Ach mlč, poeto-stíne,
já vím jak moc jsem lhal,
kolik slzí teklo pro mou lež, i pravdě byl jsem za přítěž,
já lhal... ty ne?
a krví i sluncem přísahal...

Je však prokletí oddat se lásce,
slunci a všemu štěstí,
pak zetlít tu, zemřít v tomto černém snu,
bez kříže i ratolestí,
vytrpím kvůli krásce...

Jediná, kterou ještě mám,
pro kterou do pekelných kruhů se vydávám,
neb slova jsou duše, ale pro činy mé srdce buše,
Beatrici hledajíc postrádám,
za slova - já hříšník - se ,Pane, omlouvám...

Hledě na ty davy zatracených,
bojím se o nás mistře básníku,
lhal jsem lhal, však bez ublížení ta slova ukoval,
v říši říšníků,
nechci ztratit život darů cenných.

Nezvi strach do hlubin nitra svého,
tvá lež nebyla krutá, láska ji vedla.
kacíře a násilníky čekají tu muka, ty trestá spravedlivá ruka,
jsi též života básníkem, jen některá sloka se ti občas nepovedla,
to nečiní z tvé fortuny život zatraceného.

Odpustil jsi, když bylo třeba,
jsi blíže lásce,
než já v Limbu zatracení, bez hříchu i bez spasení,
byť jen miloval jsi krátce,
a pátkem bývala ti středa...