Soudcům soudů

Soud, jež Bůh činiti má, je lidské dogma.
To, co vyplývá z ulhané mysli, nazývám tím dogma.
To lidé stvořili si vědomostmi schopnost soudit.
Vše, co nelíbí se jim, mají tendenci odsoudit.

Bůh je věčnost, světlo, pravda i láska,
ne soud a pak tím, co trestaného spráská.
A pokud přeci někdo spráskán jest,
nechť podívá se na svůj život z jeho cest.

Ten kdo v životě svém v mysli soudy má,
toho jeho vlastní postavení v životě potrestá.
Proto lidé, chcete-li žíti v ráji, opustěte soudy,
opustěte myšlenky své a vnímejte ze srdce energií proudy.

V srdci každého člověka je pravda skvostná,
to myšlenka, ten hlas lháře... Ta býva zlostná.
Kdo miluje vše okolo a miluje i sebe,
ten otevřel duchovní oči a obývá na zemi nebe.

Však všichni ti soudci, co ze svých dogmat čerpají,
sami sebe hlavně svými dogmaty trestají.
Kdo sebe samého nemiluje, nemiluje kdekoho,
jak mohl by milovat, když lásky nemá pro sebe samého?

Co se s vámi stane soudci až pochopíte?
Snad od soudů svých se bezprodleně odvrátíte.
Co budete činit, až zjistíte, že smrt je jen iluze?
Až vaše dogmatické soudy spočinou na váze?

Opustěte myšlenky a poslouchejte city své,
smrt ta není, je jen život ve věčnosti překrásné.
A tak pro vás jen hlupák a blázen jsem,
však co jsem chtěl, jest poradit vám jen.