Pokání

Chci teď psát o pokání,
bude to však spontání.
Tak teda, co pokání není?
Není to z hříchu vyzpovídání.

K pokání netřeba otce duchovního,
ani do kostela chodit či být z řádu církevního.
To jsou jen lži, co tato civilizace šíří,
civilizace ta, co Krista přibila ke kříži.

Co tedy jest tím pokáním?
To jest poučením a hříchu neopakováním.
Co stačí, je v lásku Boha věřit,
a z této energie živé sílu k tomu boji těžit.

Tak pročpak proti mě strojíte otcové duchovní?
K vám zpovídat se nemusím, Bůh přec všechno ví!
Chápu, že pravdu zastřeli jste svými letitými lstmi,
vždyť i mne přibíjeli byste ke kříži s radostí.

V pravdě slyším z astrálu,
Světlo zpívající chorálu,
že pokání je do sebe samého se nořit,
Bohu s úctou oddat se, s láskou Boha tvořit.

Co však tvořit se má z lásky Boží?
Obrat od skutků hříšných do skutků lásky svěží.
To však činiti má každý v sobě samém,
vždyť každý okamžik náš je ve společnosti s nebeským Pánem.

Proč teda za lidmi vyzpovídat se jít člověk má?
Není to jen lest církve, jež byla by proradná?
Tak sám teď člověče zvaž má slova,
jestli vskutku do kostela musíš jíti k pokání znova.

Kdo je tedy mocnější? Člověk a nebo Bůh?
Já pravím: "Pokání, to přijímá i Bohem stvořený vzduch."
A tak, chceš-li v pravdě pokání činit z lásky,
neopakuj své chyby a mluv třeba i na sedmikrásky.

Odpouští nám totiž Bůh a né lidé z církve,
v očích církve však mám v sobě iq tikve.
A pravím: "Nebojím se nahlas tato slova řvát,
Boha miluji a za to jsem ochoten svůj život dát."

Vždyť my dobře víme o životě věčném,
že smrt je jenom proměna v Bohu nekonečném.
A tím končím slova o pokání,
jak pravil jsem na počátku... Jsou spontání.