81 - Odvrat

Z Básnického cyklu Odvrat

 

Tanoucí sfumato, linosvit trubadůra

křehnoucí rozprostraněnost zjizvené krajiny.

Pro všechno na světě, celý vesmír,

ať roznese tu zprávu, zrodil se tu,

jehož hlášení přijímáme z nejvzdálenější budoucnosti,

již miliardy let, po nichž přichází dětský sen,

čistější něž jakákoliv vražda ideálu před jejím Příchodem.

Viděl jsi, zděšen, pásová pila udivující samotné oře Přítomnosti,

nenadálým, leč trvale neplynulým pohybem,

okrádala oči mých bratří, kteří ryli jména,

o která se nedalo opřít, neboť vypadávala z koloběhu věků,

podél těch kroků, zlaté lávy, lázeň uchování a strach ze zapomnění.

Zdálo se mu, že je čas,

upomenou k pramenům hlas,

zlatě odvržený, od hodin, jdoucích pozpátku,

plavoucích proti masce života, pro vesla v obrazech vtělená,

v přílivech bez vteřin zpěněných,

v náhodách dvou pravců, rozzářených,

svitných, protkaných setkáním,

jež má v moci slova, větší než osud.

Ve skutečnosti měl na mysli nic menšího,

než adoptovanou, kolektivní surrealistickou (neo)-synchronicitu,

jež dominuje jistým způsobům vnímání,

blízkým úvahám holistického

a konceptuálně pluralistického univerzalismu. 

Vláha

Noc měnící se v rozbřesk

dopadající stíny    ovzduší letadel   a modrých žebroví

klenba pro antického   tanečníka

Bakchus manifestuje   organismus   

  netvorové ráje   čekající na   drop    

     jako na svěcení     rytmický hlahol jejich bohů chemické extáze

        i   z   vůle   nejranějšího úsměvu   

                    plyne placená láska       a bez hranic

                               její smysl pro   chaos    &   tanec  

                                                                  &

                                                        Poezii

Posuvy

Jsou nám blízké dechy cest,

vratké průlivy souhvězdí,

vše, co proti toku času jezdí,

zapálené mozky měst.

Dlouhé doubravy osudu,

řízené střely těl,

vše, co sis vzpomněl,

v jediném, prvním neduhu.

Blízké naplnění okraje,

čiré tváře prostoru,

zvuk loutny i teroru,

čiré, jasuskvoucí taje.

Pletichy nálad kázají,

budiž déšť, slunce, sníh,

kam jsi to, tvůrče, dneska dých ? 

Již dnešku, na zítřek tě pasují.

Kořeny

Bludné kořeny našich úst,

srostené akustikou dechu,

vymleté planety plic cechu,

až požáry kyslíku budou růst.

Tvářné, jež hyzdí obálky,

střety ničící břeh míru,

krvepřísahy křivící víru,

vítězové spoléhající na války.

Těch problémů světa čist,

z pohárů pro syna jdeš,

pro jediný den pryšt.

Až tam, tvář léta,

pro sudičky vysoko létá,

kdy voláš, žiješ pln, zveš...

Štít

Až jednou bude forma tvou,

silou, jež zbude projednou,

vytesána, rozebrána, světu dána,

na ústa rýmu hloubce zvána.

Až jednou, dvakrát, uschne hrot,

čilé rozední se, usne zvyk,

pro ostří nože, utichne čepel dýk,

rozlícen, hledá včera, aktér svůj zrod.

Běhů jistých plůtky vest,

vše, co smíš dýchat,

smíš i nést.

Myšlenku-li necháš vést,

zradí tě v půli,

veď ji jedinou,

k plnomoci,

vůli.

Mezzoforte

Přítomnost očesává kraje mé,        světem bez přemetů živené,

čiré jizvy srdce vřetené,                paměti trnů, kapky bolavé...

barvy bez pózy snu, žíravé,            jež směl jsi pít, až odejdu.

Blízkost

Čekám na osten, jež hrotem hřeben chrání,

při noci oloupávám den, vzniká znenadání,

nevyřčen, vzpomíná, černá srdce brání,

u výstupu z těl, blízkých celku hledání.

Na zavolanou, nepřichází, ač mrkáš ještě,

slyšíš, jsi palivo letního deště,

kapky vteřin tě svírají jako kleště,

vychozené stupínky, tep niter třeště.

Na hrudi praskají ledovce,

dvířka tečou, stvolem jiným,

volá tě cesta, osudem tvým,

na dechu tváře neznámé lanovce.

Sběr

Kam jít ? Čím se poučit ? S kým obeplout svět ?

Bolavé nářky snu, lámou-lomené srdce ke dnu,

z nějž nirvány jeden květ, tasí železný hřbet,

jež ze švu, pro její pečeť, něžně sehnu.

Zdolané tak, ať stane se příšerem,

visící v rozkoši, schová se tichem,

za nímž divodějná, hlídá svůj lem

a Golemův šem, projde čela dnem.

Výstupy křehnou, mozky se vyskytují,

zem zrádná je, veršíky naděje,

kam usínáš ? Nač vše spěje ?

Poslední vílky z bárky dují.

A stará prsa múz,

jiskří vozka mistrů,

češe ve mne hru,

zaklíná staré smrti vůz.

Skrytá

Mladých půstů šeříků zešeření,

dlouze ustálené, sedá kruhem ticha,

jenž nezbedně, v popruzích tmy dýchá,

od jazylky, taje mráz, rudá ševelení.

Ve zbytcích pojiva, jména se vaří,

Máří Magdaléna, tesá pravdy rub na oltáři,

bělostné lije sfumato, do tváře tmáři,

čepů vůdců, ústa prořízlá, vedou ke lháři.

Blyštivých semen semknutých,

čiré stavy blaha rozkrájení,

visuté mosty protknutí,

slova jsou dechy čel tvých.

(ocůnů stébel lásky vizí rozmanitých)

Konec

Od peřinky srůstá, kalná voda míst,

vracej se na místa, kdysi čistá,

od pramene, deroucí ústa ztišená,

berou do područí, slávu za hrobem,

nestůj zde rozloben, shrben,

neb věčný jsi, hrdost pálí dvířka zítřka

a ta holedbá klimbavě,

tunely pusté, nerovně tkají,

osvícené černi volat se dají,

až sborově svou tvář zahrají

a borové terasy verše utají,

zapletené do strun léčky,

památného dvoru, rezivé bečky,

v nich krvavá lázeň,

dvě břečky, střeva deště,

útroby prostoru,

čas žije ještě ?

 

V mrazivém tenoru,

ryk soudných dní, zaniká. 

Početí

Odhalte mi vrstvu tvé krásy,

demantové čepele, řas klasů masy,

líčené býka podešvů, jaro spásy.

List dobrodějné naděje,

uhořívá šumem pryčen,

vidím antiky, nahé oka žen,

usedavé pláče, teskné šlépěje.

Vše co zaniklo, jinde pěje,

luční galeje od peřeje,

 

svítí mrtvé sudby den,

ležící s hlínou nezastřen.

Léčivých toků svět,

až za záře budeš pět,

zpátky znát budoucí nazpamět,

usínat v něžné lásky květ.

Pohostinost

Líbili se jí dveře druhých šancí,

hovořící:

„Život je děvka 

a všechny nás podvádí svým 

neustálým trváním za věčnost.“

Ustálila se na ručicce,

vstávající déle než před

vstupem prvních jeskyní

nad fosforový blankyt.

Žití více světla, pro zřítelných křídel let šílený,

obětavé náruče s pupeny, z nichž vnitřku,

posvěceny výrony, ozubené, tváře sněné,

rotují na dlani, vysílené, padají k zítřku.

Až dnes poznávám, že stín vize oné,

nezůstává světu cizí, až temná je,

svítivých hran naděje čiré,

osvěcují její dechu prostory širé.

Tím vše zhasínáno, ač dávno pečeť paměti,

vidělo posvátnou žesť, česanou svitosvitem úkosu,

do rámu, světem zrcadel pojídaného, taveného vně.

Již nadčasové touží splynout ve změti,

dokud dočasné vrací se k bázni podmostu

a várky po bárkách, usilovně spěchají,

zapsati se na zlatou věž, sbíhají zraky,

ve všechny mořské i suchozemské praky,

aby dávným rykem kroků, uctili hlínu svědků

a předků, hlínu podnosu zapomnění stříbrného.

Vesla !

Plameny čéšek, jablka dechu,

ve dne, mají svou tvář,

křísíce, starodávných pekel,

sedmimístnou, devítimístnou zář.

 

všech lidí, kdy ve všech údolích,

kdy žili s myšlenkou mnoholistou,

závrať z jícnu hlubin,

kdy měli čistou.

 

Příčné ostražitosti hladin tepoucích,

líhne se zvěst o praporu čirém,

ránu tvém, jež zahalilo pravdu,

u ledu, rozpolceného mokem budoucích.

 

A pokolení doby příští,

ať na kolenou u hrobu starého,

pryští branou mezi dimenzemi,

do náručí světů nového.

Veteš

Blízky samete, klíči k oddechnutí, vítám vás,

 společníci ráje, vytrženci v notách blaženství, 

  matky kráterů, ozvěny věčného ženství,

    potěšte veršem jitro, nás. 

Rozprostřený, žíznivý svět, navždy sil

  uzemnění památný, vichr početí mává,

     tam kde dechu sláva, volá od kraje,

      v jatkách smyslů skupenství, jež v éteru,

        músy dávenství, vysílají mezi galaxie,

          jež mozkem smějících, mysli v srdci zakletém,

             pro všechny oceány skví,

              v parcelách nebe nedobytný.

 Tam požehnaný prapore,

   ustaň silulet, přesné drapérie,

     jinu a jangu veď, do světů větrů vánku hleď.

      rozběl dávnou šeď budoucí,

        satyrové jevení skvoucí, oči hladové,

          třeští svůj splín,

            do bohem zapomenutého Univerza,

             jež vyzradilo tajemství,

              na svého klona,

               na svůj klín. 

--------------------------------------------

Další verše jsou jen jízlivým cvičením nedospaného tvora,

hledající nějakou útěchu ve všech podobách psané podoby.

Jsou to vesla,

jež se snesla,

hlavou úkosů otřesla,

kam schoval jsi,

svou elektronickou harfku,

pane Nikolai Tesla ?

Otřesen vstupuje do sálu,

posílám mu speciální invitaci,

s ní přišli i tací,

podivní oceloví draci,

střídaví panáci bezčasí,

hloubavé těla písku,

rozvěčovaci iluze,

ukleté ve všech tělech časoprostoru,

blízké stoupavé deště jasu,

trávené chvíle mučené jen korespondencí,

dvou vzdáleně blízkých hvězd,

rozzářených příbuzných do ticha půd,

radioaktivní nostalgie chůd,

na dudy osudy dobrého vojáka Švejka,

bohorodička vesmírně žvejká,

tesá žvejkala, ách stará frajerka,

v nezměrném dusí svůj nekonečnej,

sametovej pláč, jež dá vzniknout květenství

i soli dechberoucí krásy zítřka. 

Rozčesaná půda gnóze,

vyčesaná Jarmilko úst,

deviante antagonií a krust,

blyštivý tymiáne jitrocele,

matko všech dun, stoupajících od popele,

ukazovátko svátosti světa bez zábran

mosazné patricie bez niterných hran,

osvěto ve všech hvízdnutích deště,

čepující meta-astrogene 'spíš ještě'? 

Vítané údolí zakázaného pláště

Polibku před rozbřeskem země elfů

Tichá stezko osudových volání psychopata

Ječmínkovy klížené therapie volavkami polévek

Nazřené před vteřinou umlknutí

Nové kolemjdoucí hnutí

Prérie ztracené v předčasných uhořeních

jílce klížené báně lunární písně ostnokožce

běžci na temenech oprýskaných zahrad

líbezné kvanta včelích astrolábů paranoi

Mosazná vesla plující oslněným prostorem

výsadky pylin a třtin ve fekáliích montmartu

parní komora mých vábení ponocným v očích kaskách gloriol

Mezkové lucernic na štaci z merkuria

vytápěné kozí embria živené esíčkem gnóze

v letu chrabrých tanců vlečených v ústrety

Evokace jařma a jiných per vražedné pomády rajských.

Volný kraj vinných podnosů   zlatých chvil

        proutěné peruánské   smaženice     vlají  

     a vlají    vějičky    na křídlech   omastku    

   kousek energie za švestku     dotek plic  

 a houby rituálních ulic    po snědé   náladě

 po parcích dívka    lesbické krve    dráždivé

  oči jablečné  doteky    míza    v hojném rozpoložení

 držím kašel    z mohutných   hor   stravují vejce  

  mezi patry    a luštěninami   úplně    přivřená   víčka

   krajské  útvary   plné    písku   a moří  a nezbedná krása  švestkových

                                      a violkových hvězd      navíc   krmená     žirafími   borůvkami

Říkám jí  o samotě příliš blízké   zmar silné aluze

   aluze na lásku       soupeření blaha s nicotou

   vzedmuté   plíce     vázy noci    plné mosty   vřava

      a tesknota   mezi vládci    kruh   vybírá   svoji daň  

      karmínový kamione smyslových kiosků na kraji pohlednice

           mozkové tácky tě volají jak vodné oko papouška z Tasmánie

              žrádlo pro takové jako jsi ty je vždycky popelčin střevíc

                ploché   plitké   bezbarvé bezduché   nitky   svobody

                     nitky niťounky  nirvány

                            bosé jak labuť & aerodaktyl  

                                  jehož jménem vás

                                        všechny

                   

                                       MILUJI   3x

....