Co říkáš

Slova jak hejna života
vylétají z úst
ticho je pro mně někdy ráj,
jindy zase půst.

Nebo má ústa mohou být hrobem
co pohřbí každou naději
z něj pak vzrostou zas naději květy
ty budu vídat raději.

Mluvením chtěla bych sázet stromy
mluvením krajinu osázet
a z mladého lýka těch dobrých stromů
pak třeba uplést provázek.

Provázek nestačí- co potom s ním?
Tak byla by marná má snaha;
Ze snopců upletu pevné lano.
Vždyť na něm se ze studny okov tahá.

Tak skončí v tom kraji éra pouště
kde svéhlavý žár ubil co chtěl
bezpečně skryjí tě listů houště-
tím vším může být cos´ pověděl.