bás.pok.a9

Dva malí kluci zcela sami na dávném hotelovém pokoji v Oděse.
Byl jsem to já a můj známý,
když pochopil jsem, že tam něco děje se
- co brzy rovno bude zázraku.

Zpívali jsme všichni, když jsme jeli k přístavu.
Pan učitel dirigoval celou školní výpravu.
Poprvé lodí plavil jsem se po moři,
nevěděl jsem, že se moře brzy rozbouří
- slunce ukrylo se do mraků..

V kajutě ostatní se rychle schovali,
jen my dva jsme na palubě zůstali,
když vítr zvedal vlny k nebesům.
A ty zahrozily našim jarým dnům
- Tehdy jsem slyšel poslův hlas.

Nebál jsem se ani trošičku,
z údivu vrásky se mi objevily na líčku,
nikdy jsem neměl v sobě tolik síly,
svítilo ve mně světlo víry
- cítil jsem je tam v každém z nás.

Tehdy otevřel se před námi mořský chřtán,
bez víry naší moři byl by dán
vrak lodi, co hrob náš.
Své srdce, když však odevzdáš
- cestu Luny uhlídáš

Jako když na harfě rozezní se struny
a ty krásnou píseň zazpíváš,
jako když Jeremiáš na dně studny
o spásu prosil, vzpomínáš ?
- Zázrak je vše, co v lásce dostáváš.