Arcikrahujec aneb felace doby

 

I.

 

Slunce vylétá znovu ve svých drahách oběžných.

Svět je velkou válkou vášně a boje živých s mrtvými.

Touha je zázrak zhoubnější než nejkrásnější sen.

Sen umírajícího na smrtelné posteli.

Sen o zmrtvýchvstání jedné staré planety.

Zmrtvýchvstané vykoupení koupelí rozkoše.

 

Utužuji charakter podvratnou zločinností.

Má duše nedojde klidu a harmonie.

Ve skrytu každý hřeje své nedokonalosti.

I nemocní komunikují se světem blažených.

Řídím se jen zákonem řízené sodomie.

Musím vyřídit ten dehet věčných očí.

Kradu ve svém vlastním podstavci.

 

Něco se změnilo.

Směr se pootočil.

Věky se smrštily proti své ose.

Plaveme a vše je přetvářkou.

Iluze se sbíhají a maturují v dálce.

Nic není tak jak se zdá.

 

Ubíhám do prázdna.

Proklaté knihy mě nabádají abych je ukradl.

Okolojdoucím přeji věčné zatracení.

Stávám se svým osudem.

Pracuji na svém zatracení.

Jen abych přemohl zničené vykoupení.

 

Na svaté chrámy ryji arciiluze!

Mýjím se s podstatami svatých.

Mám sny o velkém rozednění.

Rozednění krásy a disharmonie.

Věrných vlasech staré panny.

Řídím se jen zkázou a líbám tvé kosti.

Zítřek zapomene na zapovězené.

 

Dotýká se nás božská hudba.

Výkaly andělů hřejí všechna náměstí světa.

Příroda je zákon nevědomých.

Vidíme jen kraje před soumrakem.

Vlají jako hvězdy bez svitu.

Vše je píseň naší svobody.

Svobody probodnuté utrpením.

 

Žiji jen jedním rozvratem současně.

Mísím se s vlivem nekonečna.

Bohové blijí na mé nekonečna.

Já zvracím jen čisté bohy.

Umyté od spásy a pokřiveného křtu.

Vidím že se něco zlomilo.

Doba nebo tvá paměť.

 

Letorosty se krátí.

Slunce pomíjí.

Hledáš lucidního strážce.

Prosí tě o službu.

Jsi navěky svázán.

Jsi brán jako otrok.

Jsi touhou těchto století.

Jsi dávný vykupitel naděje.

 

Jsi blahodárnou jitřenkou.

Jsi archanděl neshledání.

Věčné zatracení.

Ztroskotanec ve vlastní slávě.

Jsi ten co zabil sám sebe.

Jsi rozpřažené nebe.

 

Zvony bijí. 

Cíl je nedohlednem.

Vždy a znovu se vítáme.

Svaly už rozpustily vášeň.

A ty se dobíjíš do poslední komnaty.

Fanfáry se spouští a ty neumíráš.

Jsi patronem své choroby.

Blahočepelná hudba tě neopouští.

 

Zpěvy rozjímají dlouhé noci.

Ze světla temnotné vlohy.

Ze světla temnějšího než jas.

Z mírného povznesení tvé nálady.

Přes řasy které tě blouznivě svádí.

On si pro tebe přišel.

Je v tom co září a třpytí.

Ptáci se hledí narodit.

 

Dóza neurčitého vlákna přivine sníh.

Marnost nad marnost.

Nedožitý živote.

Živote na věčnosti.

Prchlivosti branami střežená.

Tanci při svícnech svobody.

Jak pomalý krok lásky.

Nespouštěj ji z očí.

 

Planety a hvězdy se točí.

Vše ubíhá v dálce.

Míjíme se jako andělé.

Démoni tě provázejí a ty umrtvuješ.

Společnost je Bardo v pekelnosti.

Mřoucí červivé velebnosti.

Pekelná prasate se odvážila vyjít do ulic.

 

Kaňouři apokalypsy jsou zde.

Vývoj nezastavíš ani jadernou hlavicí.

Krev je dávno zaschlá a objevuje se vždy.

Našel jsem svůj stín.

Nejmenuje se Hamlet ani Mefistofefes.

Nejmenuje se ani nemyslitelný Lautreamont.

Ti nemají tvář.

Tvář ubíhající do prázdna lidskosti.

Tvář na hranici upáleného umění.

Tvář která kryje kosti lidskosti.

 

Jaký je tvůj stín ?

Ptají se všichni.

Jak jen vyzradil.

Nezrodil se.

Viděn v mexiku a v astrálním prostoru.

Anarchista vandal věřící nihilista století.

Poslední z prokletých.

Má fascinace nemá hranic.

Imaginace ji předpojuje.

Světlo je jitřenkou.

 

Samo v sobě skvoucí.

Samo milující.

Jež vše vysvětlí.

Jež prodlévá a v Tobě dlí.

Rájské dělení pokračuje.

Skutečno dávno volavko mrtvá.

Jen tím skutečným jsi mi byla.

Až na konec lásky až za hrob.

 

Pochoduji rychlým krokem.

Nespouštím tě z očí.

Jdeš po proudu i proti ní.

Tak nacházíš minulost v budoucím.

Spojuješ vzdálené ostrovy.

Na konci toho utrpění je malý sen.

Větší než cokoliv co jsi kdy prožil.

A proto se pokloň před mou básní.

Ty odporný bídný červe.

Pýcha je pokrm nedozírných.

 

A přece znovu padáme abychom viděli.

Viděli stíny ruiny silulet zapomnění.

Viděli přiznání nad hlavou nekonečna.

Toho nekonečna které bohové tak nenávidí.

Bohové v bozích jež se stali námi.

Oni se přetvařují a zrazují bytosti v lidskosti.

Ona je krev mučedníku bez křídel Prométhea.

Svět se tak hroutí sám do sebe.

A je tomu už tisíce let.

Nikdy to nezkončí.

 

A ty se nezrodíš.

Nezrodíš se protože jsi nezrozený.

Jsi poslední z prokletých.

A nikdo tomu neuvěří.

Neboť jsi byl zapomenut.

Jako všechno co neprodlévá v zásmrtí.

Jsi krev na ústech křtitele temnoty.

Démant temnoty jícního jasu princ.

 

Myslím že mají pravdu ti kdo neuvěřili.

Jen oni spatří pohanskou pravdu.

Tu Pravdu kterou Kristus jen znovuobjevi.

Necítím v tom vesmírné principy.

Pravěký pramen nadpřirozena trvá.

Bdělé chátrou současného zaniká.

Vyniká tak jen princip individuality.

Budou nás slučovat jako buňky.

Přehlednost je řádem jejich kamer.

Oči se nasyté té smutné příkrasy pohybu.

 

A celé je to jen další klam.

Člověk nikdy nebude svobody.

Ne do doby než bude svobodné umění.

Semeno padá daleko od stesku.

Všechny vlaky spějí do oceánu.

A tam najdeme svoji pouť.

Tam spatříme maják nové naděje.

Té která je pryč od zhouby té staré.

Cesty svodu tě svedou na správnou cestu.

 

Vybrala sis dobře.

Vnímáš svět skrz srdce.

Skrz svět umění.

Skrz paláce touhy.

Ona je nekonečná.

A bohové se jí bojí.

Bohové jsou prázdnými loutkami.

Loutky hoří v lidech.

Upálené svědomí na hranici nového tisíciletí.

 

Lety se dočkají své nicoty.

Ta skřípá za švy volásku a jatek.

Jatek plynových komor a soudnosti lidi.

Dav je masitý a sám se nasytí.

My přeletíme jeho plástve.

A zakořeníme zpátky v rosáriích nekonečna.

Tam je tečna má tečna.

Ta která je věčná.

Tečna mistrů jež nemá hloubky.

Sama je hloubkou sama je pramenem.

A sama se tkvící jasem Věčně milujících.

 

Pracuji na svém znovuzrození.

Pracuji na svém hlavním tělesu nářku.

Jen ono mi dává přirozenost pocitu.

A proto jsem prázdný ze dna tebe.

Svíjím se v podvojné odpovědi den i noc.

To je tvoje odpověď.

Tvá řeč která zaplane zítřkem.

Zítřkem plodných zlených hvězd.

Ony se rozpadnou v soustrojí dějin.

 

Křik dostane vrcholů.

Nástřel tě probudí a ty zjistíš že jsi oním.

Jako jsi byl vždy od počátku dějin.

Od praměnných maleb pravěkých.

Od kliček filmů a světla temnoty.

Od toho co přichází za oponou století.

Cítím že se něco změní v podešví.

Brána je otevřena.

Vnímání zpestří nové vhledy.

A ty nezastřeš svou přítomnost.

Tu přítomnost která tu byla vždy.

 

Jen nezrozená jako všechno co krvácí.

Jen nezrozenáí jako všechno co zná svůj původ.

Původ lidskosti umění vnímání vědomí a života.

Života na konci času nad dočasným hlasem.

Nad tím co jsi měla objevit už dávno.

Nad tím co jsi zřela tisíce ticíců let.

A kdo jsi vlastně ? 

Matko Bohyně Matko nasebevzetí.

Fantasmagorie levobočků věčnosti.

Diova hlíza podzemí.

 

Stínem tě stínuji a ty se blížíš.

Kam však se odvážíš ?

Kam se přiblížíš než usneš na vždy.

Ona témata tě míjí.

Ukončíš svoji pouť nebo se vzdáš nouze.

Tak tě pohltí nekonečno.

a ty se probudíš.

Poprvé a navždy.

 

.....

 

II. Část.

 

Zápor s připorem tě polévá

dělíš své sny a mřeš pro ni.

Je tam daleko.

Dálala plná koňských gest.

Strany jsou zavrženy.

Svícny nemají podstavce.

ŘEKA PŘESTALA TÉCI.

JASEM TVÝCH ÚST

K TOBĚ BUDU RÚST.

OBJEV ANTICKÉ VELIKOSTI

V NÁS SAMÝCH.

 

Sodomité v dírách brání se otčenášům.

Na hraně tvé novosti.

Znovu objevení.

Další téma znovuobjevení.

Politika rozvratu a idálu krásy.

Krev vysemenění.

Jatka zjetelení...

...Píseň tvého jara..

Boito a archikrahujec...

Kdo je arcikrahujec ?

A jak hluboká je felace doby...?

Syndrom šílenství a jeho příčiny...

 

A operní kvality jedné básně...

vyslovené přesně 

ze vnímání 

z důležitosti zření

z pospolitosti souhrnů.

Ze všech tvých talentů a nedostatků.

Zpáteční let na horu pustou a zlou.

Sopečný jícen je v tobě.

ó nesjednotitelný !