Duha

Žiješ v iluzi,
vařené z mlhy.
S pokladem slíbeným,
na konci duhy.

Hnán(a) představou,
živen(ý/á) chtíčem.
Ženeš se za duhou,
s károu a rýčem.

Až rýčem přeryješ
dokola celou zem
a hlínu přebereš
třeba až na prach.

Nikde nic nenajdeš,
ikdyž prach přeseješ,
pak konečně,
začneš snad chápat.


Že pravým pokladem
je svoboda a poznání,
jež neskryje žádná zem,
neb v srdci vyzvání.

S každičkým úderem
dere se na povrch,
po kapkách odhalí,
co žil(a) jsi za podvrh.

To zlé, že krásným je,
že všechno je jinak.
Svůj strach obejmeš
a zvíš,
že Bůh v Tobě dřímá.


V sobě máš tajemství,
hluboko skryté.
Co stvoří slunce svit,
ikdyž bude pršet? :)