Klín klínem

Proč přicházíš, přechytralý,
kdo ti kázal tentokrát
obléknout si soudce šat
a trestat ty, co se vzdali?
 
Kdo ti kázal vybrat z plev
a mě chytat do svých stínů,
otevřít svou duši splínu
a ze rtů pít moji krev?
 
Jsem otrokem tvojí pýchy,
nemám slova proti tvým,
neschválíš, co sama vím.
Z mých snů potrháš se smíchy.
 
Malé ryby netouží
ve tvých sítích tonout, tát.
Káže pravdu chorý kat,
otec bázně, matka lží.
 
Bázlivě se krčit v šeru,
odsouhlasit lidské hříchy,
vzdát se cti ve jménu psýchy.
Zapomínám, proč se peru...
 
Kdo jim oči otevírá?
Proč jsem slepá chtěla být,
jak bych v sobě našla klid,
umírá-li v lidech víra? 
 
Nejistotu spálit v prach,
bohémský svůj přemoct strach,
pozvednout ramena vah.
A utonout ve tvých hrách.
 
Povídej mi, proroku,
jak mi sluší soudce háv?
A kolik padne v právu hlav,
až ti stanu po boku?