Obraz

Před léty umělec do rukou svých
štětec a barev tisíce vzal,
připravil plátno si čisté jak sníh,
obraz, snad staletý, tvořit se jal.
Neznalý umění malířského,
slepému u houslí podoben byl.
Nic dobrého, avšak ani zlého
několik prvních let nenakreslil.
Pak pozvolna, však vůbec ne jistě
s pomocí přátel se do díla dal.
Tahy na papíru nebyly čisté,
vždyť zkušenost teprve získával.
S pomocí, radami přemoudrých knih
plátno, kus obzoru dalekého
dál plní barvy, již ztrácí se v nich.
Dílo svých paží, kdy dokončí ho?

Krátkých lásek červené odstíny
ze světlé jistě se v temnou mění,
pak odplynou jak horské bystřiny
a ani památky po nich není.
Barvy noci zranění, smutků všech
v korytě bouřných vod uzavřené,
z nějž derou se ven přes rozbitý břeh.
Nad nimi však se duha klene,
jež po dešti nebeské lítosti
nabízí záchranu pestrostí svou.
Plná je krásy, čiší radostí,
nespočet barev, jež nepohasnou.
Na tomto obrazu, to je jasné,
jsou tisíce chyb a nespočet vad.
Duha však, to světlo krásné, spásné
i nad nimi vždy bude s láskou stát.

Malován, tvořen byl celé roky
života obraz každého z lidí,
ty spletité cesty, všechny kroky,
na co jsou pyšní, za co se stydí.
Veškeré přečiny každého z nás,
nenávist lidská, závist nebo lež,
jež nesmaže omluva ani čas.
Zlo stoupá výš než babylonská věž.
Vystaven obraz je na odiv všem,
ač dobře míněn byl, žádný to skvost,
teď skutečnost je, co zlým bylo snem,
přišlo to náhle jak nezvaný host.
Že prý osud, slepé předurčení
lanem z ocele vůli spoutalo.
Na vině však nikdo jiný není,
než člověk, to on rozsévá tu zlo.

Ač člověk zkažen do morku kostí,
přec je tu naděje pro každého -
před duhou sklonit se, před milostí,
jež očistí, obmyje od zlého.