Poklesky samoty

Opilé doušky pocitku mne oslepuji ve tmě.

Ta báseň byla o nás dvou, o nich dvou.

V křehké náklonnosti k černým očím chtice.

Zůstala naše láska neposkvrnenou? 

Cítím, že útok milostného citu,

je obranou strepinove tkáně v duši.

Žiji, abych Vás procitil na růžích

životní harmonie lasky skrytu.

Odpoustim Vám, Karminove rty,

tancující v opilem ránu noci tkání, 

že jste zplodili touhu a vulkan přání, 

býti básní, milencem i vesmirem samoty.

Svobodu polibkum

a Zemi slastnych návratu,

svobodu živým formám dramatu

a dechu svazanemu v hrudi,

svobodu tvůrčím,

lidským bytostem.

...

z fenixova popele,

lacne slunce

spaluje noc.

...

...