Stáří

Stáří

 

Vrásky již ve tváři,

i vlasy zbělely,

však úsměvem září,

jsou pro nás anděly.

 

Když vzhlížím k oněm

znalým, ctihodným tvářím,

přemýšlím honem,

co přichází se stářím…

 

Zplna svých sil

procházím životem -

i po třech beru schody.

Ejhle, koho bych poprosil,

kdo byl by ochoten,

dolít mi trochu vody?

 

Stáváme se opět dětmi,

však zkuš je to jiná.

Nestačí již pohled letmý -

Člověk zapomíná.

 

Sotva dech popadly,

hle – namísto skopičin

obraz se zrcadlí

dědův a babiččin.

 

Ke konci to spěje,

směřovat že není kam?

V naději se duše chvěje –

„Nebe se již dotýkám.“