Závěť

 

Závěť

 

Svým bytím tady v mracích doby zlé

já nechci uzmout místo budoucím,

či zůstat v církvi větve odpadlé,

co dýchá pouze beznaděje dým.

 

Mé srdce kdysi z očí modrá zář

si obsadila do skonání dní;

jí zasvětil jsem svoji vnitřní tvář,

svou sudbu mládí – provždy poslední.

 

Jen ticho, ticho, zcela beze slov

já hledám v sněhu zimy bílých dní;

„On“ dal mi pouze poustevníka krov,

sám zůstávám i ze všech poslední.

 

Jas světla jiskry, nechť mi zaplane,

jen na poslední chvíli, hodinu;

snad závěť pravdy po mně zůstane,

když Bůh uzavře času hladinu.