Zaviram víčka

Sdílíme touhu, radost, ambice, tok paměti,
její ústa recituji epickou víru básníka rodné Země,
dech je rytmus, kadence řeči a zvukomalebnost početí hlasek,
zdviham zrak a hruď je ohvezdneny kámen sluneční menhir,
vůně při víně otevírají cakry do vesmíru libozvucne sentence,
prameny se shledavaji,
ozvěny mne dohaneji,

odjizdis do noci,
touzebny muži,
touzebna ženo,
pocitku na konci času,

Ptáte se mne o čem báseň je,
o čem básník toužil,
toužíte bezprostředně poznat jeho lyrickou skutečnost,

básnickou sílu obnovit v daném pásmu okamžiku,
odpovídám, že je to o rozporu lyrickeho genia zachytit anatomickou vlnu skutečnosti a mezitím si ji prožít proudem světla, bez rozkoše cokoliv z toho zachytit,
je v tom touha, prostor i rozpor byt i nebyt vysloven zároveň,
bezdecha dechberoucnost vypovědět silami přítomnost a podvolit se soukolim železných kol a naproti tomu zůstat stát a sdělit svědectví,
že jsme žili, tvořili, milovali a umírali,
a vše, ta obraznost mezi tím a oním,
nás hnala vpřed do nekončící písně zdánlivě tesajici věčnosti.

Polibky na hruď má nejdražší,
usinaje s vámi!