víra

Z nebe pěstí letí
duše zasněné zas drtí
Jen střepy z nich zůstávájí
ty rozházel někdo do tmy kde zůstávájí
A v noci do nich pere slunce zlatý prach
ty střepy snů nemají klid stále od někud někam
na výplach
Sedm úrovní, sedm strážců
aby jsme se k němu dostali
Prvobod všech pozemských vládců
jen mrtvá slova po nich zůstaly.
Není to láska ale strach,
zákaz snů a vlastního bytí
Ovládat pořád stále zas
už od počátku bytí
Nikdo nemá dítě, aby ho zotročil a dal znát nad ním moc
On ale ano prolévá krev, krade a drtí sny a moc
Trest za to jaký jsem
jsem jaký jsem byl stvořen
Výčitkami mi zkazíš den
je čas dát ti sbohem