Voják, co neví

Tak sám v té pusté stanici,

kde celé roky nestavěl vlak,

bajonet opřen k lavici,

pohozen napolo prázdný vak.

Postává u zdi, ze zvyku,

čte a znova těch novin cár,

válka, že míří k zániku,

do Vánoc prý skončí tenhle svár.

Jen tam dál stojí

ten voják, co neví.

Že už svou holku neuvidí,

svou milou Katy, jež měl si brát.

Z rodného města sutiny,

hromada cihel a padlých stěn,

tak zmizel domov jediný,

a nastal zdlouhavý špatný sen.

Opušťák, cesta, nádraží,

málokdo měl by sílu dál žít,

koleje – těžké závaží,

tak stojí u zdi a hledá klid.

Prostě tam stojí

ten voják, co neví.

Že je po válce, po trápení,

on hledí z okna a chtěl by spát.

Zapomněl všechno, netuší,

komu vlastně tu pistoli vzal,

chtěl jenom pokoj pro duši.

Uniknout snu. Ten zdá se mu dál.

Výstřel do ticha stanice,

důlek po kulce v dřevěné zdi,

mozek z hlavy se valíce,

on tam dál stojí, půl sní, půl bdí.

Tak tam dál stojí

ten voják, co neví.

Že už je léta dávno mrtvý,

neví to, pravdu on nechce znát.

Prostě tam stojí

ten voják, co neví.

Konečně snad mu někdo poví,

snad přijde Johannes – Nekromant.